Potlesk několika set přítomných v prostorách Strašnického krematoria nebývá zvykem.
Procházková:
Proč psát nekrolog,
když ten mrtvý
už si ho nepřečte?
Na pohřbu sice ještě fyzicky byl, ale kdoví, zda z katafalku
mohl sledovat, co se tam o něm říkalo, jakou muziku mu
hráli a co bylo napsáno na smutečních stuhách? Nejspíš
ani můj článek už k němu nedojde. Píše Lenka
Procházková.
Lenka Procházková2.únor 2016 - 12:01Přesto je tvorba nekrologů dobrou tradicí. Píšou se totiž pro
živé.
Pokud je smrt jen epizoda, v níž se duše osvobozuje zesevření těla, mohou nás naši blízcí i ze záhrobí dál
úkolovat? V příběhu Hamleta k tomu došlo. Když jej duch
zavražděného otce vyzval k pomstě, cítil se však kralevic
rozpolcen. Láska a úcta k nebožtíkovi mu diktovala
poslušnost, ale intelekt jej vedl k ověřování duchova tvrzení.
Proto ta scéna s herci, kterou lze nazvat úspěšnou
rekonstrukcí zločinu, když vedla k psychickému zhroucení
vraha. Ani tento „nepřímý“ důkaz však Hamletovi nedal sílu
pomstu vykonat. Postava dánského prince je hodna
zamyšlení, ale i soucitu, protože od počátku příběhu zápolí s
„naprogramováním“, které je jeho charakteru a inteligenci
cizí.
Aneta Ransdorfová: Naučil jsi nás nesoudit, pokud nevímdost!
Také poslední rozloučení s Miloslavem Ransdorfem mělotéměř shakespearovskou atmosféru. Neočekávané projevy
vdovy a dcery byly za svou autentičnost oceněny potleskem
několika set přítomných, což v prostorách Strašnického
krematoria zvykem nebývá. Odhodlaně pronesené
monology obou žen vyzněly jako obžaloba. Především
médií, která po mnoho let vytvářela zkreslený obraz
politika a přispěla k jeho předčasné smrti.
O zhoubných důsledcích mediálního lynče něco vím už odsvých osmnácti let. Tehdy státní televize, státní rozhlas a
noviny pod vedením státní tajné policie uspořádaly
koordinovanou štvanici proti mému tátovi, spisovateli
Janu Procházkovi. Z talentovaného a pravdu hledajícího
autora, který svůj psací stroj každodenně užíval jako pluh a
za pouhých třináct let napsal deset knih a třicet scénářů k
filmům, z nichž některé proslavily české umění i v zahraničí,
udělala normalizační média během jediného měsíce
bezectného zrádce, dokonce špiona. Jako zakázaný autor –
předtím aktivně vystupující v průběhu pražského jara – už
nedostal možnost hájit se. Poslední půlrok prožil v
nemocnici. I tam jej estébáci hlídali a mediální atak,
zaměřený už i na mou maminku, pokračoval. Když v
pouhých dvaačtyřiceti letech táta zemřel, režim nám chtěl
znemožnit pohřeb v Praze. Je signifikantní, že jsem příběh
o zakázaném, a přesto uskutečněném pohřbu nedávno
vyprávěla právě panu Ransdorfovi, když jsme se setkali v
prostorách Betlémské kaple, kde se účastnil konference o
Janu Husovi. „Taková nenávist až za hrob svědčí o
velikém strachu,“ podotkl. „Neboť pravdy a jejích nositelů
je třeba se bát,“ parafrázoval Karla Kryla.
Neviděli jsme se tehdy poprvé, bylo to však setkání nejdelší,
konference byla celodenní. Během přestávek na kávu
vzdělanec Ransdorf opakovaně děkoval nám,
organizátorům, za to, že mohl i on vystoupit se svým
referátem. Namítla jsem, že to je přece samozřejmé, neboť
jeho studie o Husovi je skvělá. Nad tou „samozřejmostí“ se
jen smutně pousmál.
V závěru programu se v Betlémské kapli rozezvučelyvarhany a všichni jsme ve stoje vyslechli chorál Kdož sú
Boží bojovníci. Po tak silné emoci se pak nikomu nechtělo
odejít zpět do reality, a tak jsme si ten prožitek
sounáležitosti a sdíleného povzbuzení protáhli u číše vína a
prohlídkou podzemí, kde jsou zachované původní zdi kaple.
Tam jsem s doktorem Ransdorfem mluvila naposledy. V
debatě, kterou jsme spolu vedli, vyznívala jeho pokora a
úcta k dějinám našeho národa. Když si tu vzpomínku teď
vyvolávám z archívu paměti, znovu cítím, že byl v oněch
chvílích šťastný a posilněný zdařilým průběhem konference,
na kterou se sjeli lidé z celé republiky i ze Slovenska.
Na pohřbu M. R. se kdosi z komunistických poslancůvyjádřil, že zemřelý se měl raději věnovat jenom své vědě a
netrápit se politikou. To mi znovu evokuje vzpomínku na
tátovo bolestné umírání. Při jedné z mých každodenních
návštěv nemocnice mi zašeptal: „Holčičko, ty piš. Vyprávěj
lidem příběhy. Nedělej politiku. Na to je škoda života...“ O
tom, že na politiku je škoda života, ví rodina Miloslava
Ransdorfa své. Projevy paní Vlasty a dcery Anety už jsou k
dosažení na internetu. Kdo má sílu porovnat jejich obsah s
překroucenými výkřiky mainstreamu, si možná klade otázku,
proč se ten vzdělaný a neuvěřitelně pracovitý člověk
disponující kritickým myšlením a jiní, jemu podobní
„donkichoti“, do toho nevyhratelného souboje vlastně
pouštějí? Proč se nedrží svého „kopyta“? Proč svou
veřejnou politickou činností riskují rodinné vztahy, své
zdraví, existenční prostředky a k posledku i svůj život? Proč
to dělají ti osamělí, charakterem obdaření blázni?
Vlasta Ransdorfová: Pane premiére, jak je vůbec možné,
Odpověď je poměrně jednoduchá. Oni musejí. Jsou to lidéspřízněni volbou napříč časem. Lidé vědomí si toho, že náš
svět není uspořádán dobře a že je nutné změnit jej k lepšímu,
aby přežil. Lidé s ideálem, který je silnější než jejich ego a
mnohdy i než pud sebezáchovy. Právě o takových
osobnostech psal Miloslav Ransdorf historické studie, takže
věděl, jak se svět „odvděčuje“ svým reformátorům. A přesto
do arény sám vkročil, nota nebe se štítem komunisty.
O komunistech se říká, že jsou to lidé zvláštního ražení.
Toto zevšeobecnění se původně týkalo bolševiků a jejich
krutých metod. Ideje komunismu naopak souvisejí s
lidskou solidárností, humanismem a principem občanské
rovnosti. Skutečnost, že v praxi skončilo nakročení k
ideálům komunismu porážkou, neznamená, že ten ideál
byl překonán nějakým pokrokovějším a pro lidstvo
přínosnějším. Kapitalismus žádný ideál nedává, má jen
vítěze a poražené. Návrat ke kapitalismu v Čechách je
krokem zpátky, což pro historika M. R. bylo zřejmě onou
pohnutkou, proč počátkem devadesátých let aktivně
vstoupil do politiky a věnoval značnou část své energie
práci ve Sněmovně. Nešel tam jako sběrač mincí, ale
rozsévač myšlenek. To média z něj udělala příznivce starých
pořádků, když kritizoval současné rozkrádání státu,
devastaci školství, chudnutí občanů a také zahraniční
politiku, která suverenitu pouze předstírá. Jako poslanec si v
mnohaleté praxi potvrdil, že doma nikdo, především ne
celoživotní komunista, nemůže být prorokem, nevzdal to ale
a šel za národní zájmy (a nejenom za ně) bojovat do
Evropského parlamentu.
V emotivním projevu se v pátek paní Vlasta obrátila i kesmutečním hostům, když nám položila otázku: „Měli jste
možnost dozvědět se alespoň z našich nezávislých
veřejnoprávních médií, která si povinně platíte, pravdivé
informace o Mílově práci (v EP)? MĚLI???“ Shromáždění
jí odpovědělo: NE! Scéna skutečně hodná Shakespeara
pokračovala tím, že vdova u rakve svého manžela přečetla
přítomným prohlášení Gabriely Zimmer, která jako
předsedkyně frakce Evropské sjednocené levice zhodnotila
aktivitu svého českého kolegy velmi vysoce s obdivem k jeho
intelektu a neúnavnému pracovnímu nasazení. Média však
nehodlají o komunistickém politikovi šířit dobré zprávy ani
po jeho smrti. Narušila by tím dlouhodobě šířený obraz
kverulanta, roztržitého poplety, špatného řidiče a
lehkoživky. Jen desítky tisíc lidí v naší zemi zřejmě vědí, jaký
člověk Miloslav Ransdorf byl, jak těžkou životní cestu si
zvolil a co všechno na ní přetrpěl a obětoval. Jeho posedlost
úkolem (posláním) vnímaly s trpkostí i jeho nejbližší bytosti.
A přesto sebraly sílu a odvahu k tomu, aby „vykřičely“
pravdu alespoň v krematoriu. Všude jinde by jim mikrofony
vypnuli, anebo jejich projevy sestříhali po svém. Tak, jak to
nakonec udělali novináři mainstreamu a bulváru.
V pláči maminky pana Ransdorfa při pátečním rozloučeníjsem slyšela echo pláče všech matek, jejichž synové
vykročili po cestě úzké, na jejímž konci je nečekala čest ani
sláva. Mnozí nemají ani hrob. Energii jejich myšlenek
však nelze zničit. Vždy, v každém režimu a za všech
okolností se najdou jejich příjemci a noví učedníci, lidé
spříznění volbou. A tak nás naši mrtví tátové, učitelé a
duchovní vzory stále úkolují. Nikoliv k pomstě, ale k
obraně jejich cti a ke střežení a předávání ideálů napříč
časem. Husitský chorál, který zazněl v závěru rozloučení s
komunistou Miloslavem Ransdorfem, byl vybrán po právu.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
=