Jdi na obsah Jdi na menu
 


Potlesk několika set přítomných v prostorách Strašnického krematoria nebývá zvykem.

5. 2. 2016

 

 

 

Procházková:

Proč psát nekrolog,

když ten mrtvý

už si ho nepřečte?

 

Procházková: Proč psát nekrolog, když ten mrtvý už si ho nepřečte?

 

Na pohřbu sice ještě fyzicky byl, ale kdoví, zda z katafalku

 

mohl sledovat, co se tam o něm říkalo, jakou muziku mu

 

hráli a co bylo napsáno na smutečních stuhách? Nejspíš

 

ani můj článek už k němu nedojde. Píše Lenka

 

Procházková.

 
 
Lenka Procházková
 
 
2.únor 2016 - 12:01
 

Přesto je tvorba nekrologů dobrou tradicí. Píšou se totiž pro

živé.
 


Pokud je smrt jen epizoda, v níž se duše osvobozuje ze

sevření těla, mohou nás naši blízcí i ze záhrobí dál

úkolovat? V příběhu Hamleta k tomu došlo. Když jej duch

zavražděného otce vyzval k pomstě, cítil se však kralevic

rozpolcen. Láska a úcta k nebožtíkovi mu diktovala

poslušnost, ale intelekt jej vedl k ověřování duchova tvrzení.

Proto ta scéna s herci, kterou lze nazvat úspěšnou

rekonstrukcí zločinu, když vedla k psychickému zhroucení

vraha. Ani tento „nepřímý“ důkaz však Hamletovi nedal sílu

pomstu vykonat. Postava dánského prince je hodna

zamyšlení, ale i soucitu, protože od počátku příběhu zápolí s

„naprogramováním“, které je jeho charakteru a inteligenci

cizí.


Aneta Ransdorfová: Naučil jsi nás nesoudit, pokud nevím

dost! 

Také poslední rozloučení s Miloslavem Ransdorfem mělo

téměř shakespearovskou atmosféru. Neočekávané projevy

vdovy a dcery byly za svou autentičnost oceněny potleskem

několika set přítomných, což v prostorách Strašnického

krematoria zvykem nebývá. Odhodlaně pronesené

monology obou žen vyzněly jako obžaloba. Především

médií, která po mnoho let vytvářela zkreslený obraz

politika a přispěla k jeho předčasné smrti.
 


O zhoubných důsledcích mediálního lynče něco vím už od

svých osmnácti let. Tehdy státní televize, státní rozhlas a

noviny pod vedením státní tajné policie uspořádaly

koordinovanou štvanici proti mému tátovi, spisovateli

Janu Procházkovi. Z talentovaného a pravdu hledajícího

autora, který svůj psací stroj každodenně užíval jako pluh a

za pouhých třináct let napsal deset knih a třicet scénářů k

filmům, z nichž některé proslavily české umění i v zahraničí,

udělala normalizační média během jediného měsíce

bezectného zrádce, dokonce špiona. Jako zakázaný autor –

předtím aktivně vystupující v průběhu pražského jara – už

nedostal možnost hájit se. Poslední půlrok prožil v

nemocnici. I tam jej estébáci hlídali a mediální atak,

zaměřený už i na mou maminku, pokračoval. Když v

pouhých dvaačtyřiceti letech táta zemřel, režim nám chtěl

znemožnit pohřeb v Praze. Je signifikantní, že jsem příběh

o zakázaném, a přesto uskutečněném pohřbu nedávno

vyprávěla právě panu Ransdorfovi, když jsme se setkali v

prostorách Betlémské kaple, kde se účastnil konference o

Janu Husovi. „Taková nenávist až za hrob svědčí o

velikém strachu,“ podotkl. „Neboť pravdy a jejích nositelů

je třeba se bát,“ parafrázoval Karla Kryla.
 

Neviděli jsme se tehdy poprvé, bylo to však setkání nejdelší,

konference byla celodenní. Během přestávek na kávu

vzdělanec Ransdorf opakovaně děkoval nám,

organizátorům, za to, že mohl i on vystoupit se svým

referátem. Namítla jsem, že to je přece samozřejmé, neboť

jeho studie o Husovi je skvělá. Nad tou „samozřejmostí“ se

jen smutně pousmál.
 


V závěru programu se v Betlémské kapli rozezvučely

varhany a všichni jsme ve stoje vyslechli chorál Kdož sú

Boží bojovníci. Po tak silné emoci se pak nikomu nechtělo

odejít zpět do reality, a tak jsme si ten prožitek

sounáležitosti a sdíleného povzbuzení protáhli u číše vína a

prohlídkou podzemí, kde jsou zachované původní zdi kaple.

Tam jsem s doktorem Ransdorfem mluvila naposledy. V

debatě, kterou jsme spolu vedli, vyznívala jeho pokora a

úcta k dějinám našeho národa. Když si tu vzpomínku teď

vyvolávám z archívu paměti, znovu cítím, že byl v oněch

chvílích šťastný a posilněný zdařilým průběhem konference,

na kterou se sjeli lidé z celé republiky i ze Slovenska.
 


Na pohřbu M. R. se kdosi z komunistických poslanců

vyjádřil, že zemřelý se měl raději věnovat jenom své vědě a

netrápit se politikou. To mi znovu evokuje vzpomínku na

tátovo bolestné umírání. Při jedné z mých každodenních

návštěv nemocnice mi zašeptal: „Holčičko, ty piš. Vyprávěj

lidem příběhy. Nedělej politiku. Na to je škoda života...“ O

tom, že na politiku je škoda života, ví rodina Miloslava

Ransdorfa své. Projevy paní Vlasty a dcery Anety už jsou k

dosažení na internetu. Kdo má sílu porovnat jejich obsah s

překroucenými výkřiky mainstreamu, si možná klade otázku,

proč se ten vzdělaný a neuvěřitelně pracovitý člověk

disponující kritickým myšlením a jiní, jemu podobní

„donkichoti“, do toho nevyhratelného souboje vlastně

pouštějí? Proč se nedrží svého „kopyta“? Proč svou

veřejnou politickou činností riskují rodinné vztahy, své

zdraví, existenční prostředky a k posledku i svůj život? Proč

to dělají ti osamělí, charakterem obdaření blázni?


Vlasta Ransdorfová: Pane premiére, jak je vůbec možné,

že ... 


Odpověď je poměrně jednoduchá. Oni musejí. Jsou to lidé

spřízněni volbou napříč časem. Lidé vědomí si toho, že náš

svět není uspořádán dobře a že je nutné změnit jej k lepšímu,

aby přežil. Lidé s ideálem, který je silnější než jejich ego a

mnohdy i než pud sebezáchovy. Právě o takových

osobnostech psal Miloslav Ransdorf historické studie, takže

věděl, jak se svět „odvděčuje“ svým reformátorům. A přesto

do arény sám vkročil, nota nebe se štítem komunisty.

 

O komunistech se říká, že jsou to lidé zvláštního ražení.

Toto zevšeobecnění se původně týkalo bolševiků a jejich

krutých metod. Ideje komunismu naopak souvisejí s

lidskou solidárností, humanismem a principem občanské

rovnosti. Skutečnost, že v praxi skončilo nakročení k

ideálům komunismu porážkou, neznamená, že ten ideál

byl překonán nějakým pokrokovějším a pro lidstvo

přínosnějším. Kapitalismus žádný ideál nedává, má jen

vítěze a poražené. Návrat ke kapitalismu v Čechách je

krokem zpátky, což pro historika M. R. bylo zřejmě onou

pohnutkou, proč počátkem devadesátých let aktivně

vstoupil do politiky a věnoval značnou část své energie

práci ve Sněmovně. Nešel tam jako sběrač mincí, ale

rozsévač myšlenek. To média z něj udělala příznivce starých

pořádků, když kritizoval současné rozkrádání státu,

devastaci školství, chudnutí občanů a také zahraniční

politiku, která suverenitu pouze předstírá. Jako poslanec si v

mnohaleté praxi potvrdil, že doma nikdo, především ne

celoživotní komunista, nemůže být prorokem, nevzdal to ale

a šel za národní zájmy (a nejenom za ně) bojovat do

Evropského parlamentu.
 


V emotivním projevu se v pátek paní Vlasta obrátila i ke

smutečním hostům, když nám položila otázku: „Měli jste

možnost dozvědět se alespoň z našich nezávislých

veřejnoprávních médií, která si povinně platíte, pravdivé

informace o Mílově práci (v EP)? MĚLI???“ Shromáždění

jí odpovědělo: NE! Scéna skutečně hodná Shakespeara

pokračovala tím, že vdova u rakve svého manžela přečetla

přítomným prohlášení Gabriely Zimmer, která jako

předsedkyně frakce Evropské sjednocené levice zhodnotila

aktivitu svého českého kolegy velmi vysoce s obdivem k jeho

intelektu a neúnavnému pracovnímu nasazení. Média však

nehodlají o komunistickém politikovi šířit dobré zprávy ani

po jeho smrti. Narušila by tím dlouhodobě šířený obraz

kverulanta, roztržitého poplety, špatného řidiče a

lehkoživky. Jen desítky tisíc lidí v naší zemi zřejmě vědí, jaký

člověk Miloslav Ransdorf byl, jak těžkou životní cestu si

zvolil a co všechno na ní přetrpěl a obětoval. Jeho posedlost

úkolem (posláním) vnímaly s trpkostí i jeho nejbližší bytosti.

A přesto sebraly sílu a odvahu k tomu, aby „vykřičely“

pravdu alespoň v krematoriu. Všude jinde by jim mikrofony

vypnuli, anebo jejich projevy sestříhali po svém. Tak, jak to

nakonec udělali novináři mainstreamu a bulváru.
 


V pláči maminky pana Ransdorfa při pátečním rozloučení

jsem slyšela echo pláče všech matek, jejichž synové

vykročili po cestě úzké, na jejímž konci je nečekala čest ani

sláva. Mnozí nemají ani hrob. Energii jejich myšlenek

však nelze zničit. Vždy, v každém režimu a za všech

okolností se najdou jejich příjemci a noví učedníci, lidé

spříznění volbou. A tak nás naši mrtví tátové, učitelé a

duchovní vzory stále úkolují. Nikoliv k pomstě, ale k

obraně jejich cti a ke střežení a předávání ideálů napříč

časem. Husitský chorál, který zazněl v závěru rozloučení s

komunistou Miloslavem Ransdorfem, byl vybrán po právu.
 

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
=